Muzeum Holokaustu: Tomáš MInarovič, Matěj Nepustil, Martin Vančura

Nádražní budova byla svědkem tragické události. Události, která není tvořena jen příběhy těch, kteří zde nastupovali do transportů, a těch, kteří do transportu druhé vedli. (A tak jako holocaust není cizím příběhem židů a Němců, tak také není jen příběhem vzdálených ghett a koncentračních táborů.) Holocaust se neodehrál v hermeticky uzavřeném prostředí - dotýká se Bubnů,  Holešovic, Prahy...a lidí tady.

            Stopy příběhu fyzicky vtisklé do místa nádraží jsou nejasné a převrstvené, avšak význam místa není závislý na množství a zřetelnosti těchto stop. Důležité jsou stopy příběhu v nás, ve vědomí a podvědomí naší společnosti.

            Podstatou návrhu by tedy mělo být především vytváření prostředí, které podněcuje k hledání souvislostí, udržování paměti, k přemýšlení nejen o tom, co v místě nacházíme, ale také o tom, co si tam přinášíme s sebou.

Není důležité, aby návštěvník pochopil památník ve smyslu, v jakém jsme ho navrhli. Důležité je, že se jeho smysl snaží najít. Paměť spojená s místem není sama o sobě nositelem významu, pokud v ní význam nehledáme.

Návrh

Tvoříme soubor prostorů na pomezí památníku, galerie a muzea doplněný víceúčelovým sálem.

Účelem nové budovy se sály, učebnami a archivem je připomínat veřejnosti události holocaustu. Nacházet jeho paralely v součastnosti a pomoci při jejich předcházení v budoucnosti.

             Význam památníku však nelze hledat jen ve vnitřních prostorech a expozicích. Má být symbolem jako celek, který působí sám svou přítomností v místě. S fyzickou proměnou okolního prostředí se mění i mentální kontext místa. Z nádražní budovy vytváříme symbol na ostrově paměti, chráněného svědka. Příkop je deklarací. Na péron a do prostoru mezi nádražní budovou a příkopem návštěvník nemůže vstoupit.

             Nová budova stojí mimo historickou událost, přesahuje k nám. Filtr mezi historickou událostí a současností. Filtr, kde se stýká součastnost a minulost. Jsme zde podrobeni reflexi. Čemu přihlížíme, jak si počínáme?

Skrze objekt vstupujeme do prostorů památníku. Spojení je pod povrchem.

            Kromě nádražní budovy využíváme také bývalý kryt civilní ochrany.

            Stávající i nové prostory mají svébytný charakter.

            Expozici koncipujeme jako cestu. Labyrint. Putování po fragmentech paměti. Návštěvník je dezorientován, musí zjišťovat v jakém místě se nachází, aby vzápětí svou pozici opět ztratil.

           

             O způsobu naplnění prostorů máme představu, ale zůstává otevřený  –  místo pro umělecké instalace, ale i faktografickou expozici. Prostory jsou výzvou. I prázdný prostor může mít svou úlohu. 

Po asfaltu přicházím k nové budově památníku. Probírám se skrze řady sloupů z hladkého betonu. Ocitám se v hale. Nízko nade mnou pod slupkou ze spékaného skla je sál zavěšený na černých táhlech. Pozvolna se nořím po rampě do podzemí...

Dostávám se do temného vlhkého prostoru. Na betonových stěnách jsou znát stopy času.  Procházím malé místnosti. Blížím se k místu, kde vidím na stěně reliéf dveří. Tam cesta pokračuje.

Jednolitá světlá chodba. Nenabízí nic než cestu.

Vstupuji do dalšího prostoru. Hrubá struktura betonu. V rytmu pražců se přichází denní světlo. Jsem pod kolejemi. Procházím expozicí.

Sklepení

Opět chodba, jednolitý povrch, umělé osvětlení. Jdu dál, stoupám po schodišti a vstupuji do tmavého prostoru...

...Zjišťuji, že jsem ve sklepení. Proniká sem trochu denního světla.

Oprýskané zdivo. Rozbitá podlaha.

Vstupuji do sklepních kójí.

Nádraží

Stoupám do nádražní budovy.

Skrze okna pozoruji okolí.

Nemůžu vyjít ven.

Procházím místnosti obou podlaží.

Sestupuji novým schodištěm. Jdu dál chodbou...

Stojím v prostoru čtvercového půdorysu. Ze tmy je sem

spuštěný seřízlý jehlan, kterým sem přichází světlo.

Na stěně vidím reliéf dveří. Pod jehlanem je na zemi vodou ohraničený obdélník. Vstupuji na něj. Dopadá na mě světlo. Dívám se vzhůru.